Můžeme si finančně dovolit sociálně-ekologickou transformaci ekonomiky? Máme peníze na veškeré potřebné investice, kompenzační a podpůrné programy?
V dnešní době se považuje za povinnost každému nápadu přiřadit cenovku. Nejinak je tomu u sociálně-ekologické transformace. Bohužel. Pozornost se totiž soustavně upírá špatným směrem. Představme si, že se v roce 1990 sejdou Vlasákův a Klausův tým pro přípravu návrhu ekonomické transformace a první, co budou diskutovat, bude „kolik to všechno bude stát“. Stejně mimoběžná je tato otázka i v situaci, kdy se hroutí současný ekonomický systém kvůli jeho nesouladu s životním prostředím.
Přesto se pokusím zmínit alespoň hlavní „zdroje“, které se na transformaci mohou, respektive musí, podílet. Výraz „zdroje“ píši v uvozovkách, protože zde se nejedná o zdroje v jejich běžném významu. Za ty hlavní totiž považuji jinak běžné ekonomické vztahy mezi nabízeným a poptávaným zbožím či službami. Nejde sice o žádný zdroj, přesto půjde o jeden z hlavních motorů celé ekonomické přeměny. Lze totiž předpokládat, že chování producentů se vzhledem k novým technologiím změní stejně jako chování spotřebitelů s ohledem na změnu preferencí či cen různého zboží.
Tyto tržní principy nefungují ve vzduchoprázdnu, ale vždy v mantinelech daných institucemi, především právním státem coby hlavním garantem. A právě pravidla hry, právní regulace chcete-li, nejsou přímo zdrojem žádných financí, ale ovlivňují směřování ekonomiky, ať už od centrálního plánování k tržní ekonomice, tak od fosilní ekonomiky k té udržitelné.
Když se hledají peníze na veřejné politiky, na prvním místě se hovoří o daních, jimiž většina konstruktivních diskusí také končí. Přitom daně jsou jen jedním a vlastně minoritním zdrojem. Proto se jim budu věnovat až na závěr. Daleko důležitější je fungování finančního systému jako celku, který určuje, do jakých projektů finance proudí a které jsou od nich naopak odříznuté.
Změny na finančním poli v podobě zelených dluhopisů a obecně zelené taxonomie, tlaku občanské společnosti na banky a pojišťovny, aby neposkytovaly půjčky či pojištění velkým znečišťovatelům, ale i svévolná rozhodnutí firem učinit svůj byznys udržitelným, to vše lze považovat za „zdroje“ změny.
Sociálně-ekologická transformace neznamená konec zisku z podnikání jako důležitého hospodářského principu. Přímo naopak, zisk může celé transformaci rovněž pomoci. Mnozí si již postupně uvědomují, jaké možnosti představují nové obory, které by se mohly stát tahounem moderních udržitelných ekonomik. Z pohledu hospodářské politiky existují nástroje, jejich prostřednictvím lze soukromý sektor motivovat k činnosti dřív, než by k ní sám dospěl. Ať už pomocí garantovaných úvěrů, bezúročných půjček, investičních dotací či podobných finančních nástrojů, které dokáží pošťouchnout firmy určitým směrem, a přitom jsou pro veřejné rozpočty levné.
Financování nutných investičních i sociálních nákladů na přechod se musí nevyhnutelně platit i z veřejných rozpočtů. I zde se nabízí hned několik variant. Tou první je přesměrování současných výdajů státu. Ty jsou vždy otázkou politických priorit, mezi kterými dříve či později ochrana životního prostředí získá na váze.
Druhou variantou je hledání nových příjmů, při němž mohou hrát prim samozřejmě daně. Již dnes se hovoří o ekologických daních coby potenciálnímu zdroji např. evropského rozpočtu. Primární funkcí ekologických daní však nebývá příjem rozpočtu, ale spíše regulace určitých činností znečišťujících životní prostředí.
Daňové zdroje je třeba hledat i v rámci existujícího daňového mixu. Nejčastěji se hovoří o významnějším využití principu progrese ať už u zdanění práce, příjmů z kapitálu nebo majetku. Důvody jsou pro to hned dva: hradit náklady transformace by měli ti, kteří nás před nutnost okamžité transformace postavili, což jsou obecně vysokopříjmoví a majetní lidé. Zadruhé, platit by měl ten, kdo může, což jsou opět lidé s vyššími příjmy a bohatstvím.
Odůvodnitelnou možností je nakonec i financování veřejným dluhem, když ani přesměrování výdajů, ani nové příjmy nebudou dostačující. Tento dluh totiž budou splácet budoucí generace, pro jejichž kvalitu života se transformace také musí odehrát. Hlavním důvodem je ale zkrátka existenční nutnost sociálně-ekologickou transformaci provést. Ať to stojí, co to stojí.
Jan Bittner je ekonom působící na Fakultě podnikohospodářské VŠE
**
Foto Mike Cohen, CC