Péče je práce. Dát jí prioritu dává smysl i pro planetu. V blogu se dozvíte, proč péče je základem našich ekonomik ačkoliv jí často podceňujeme.
Klimatická krize, pandemická krize, krize bydlení… Z všudypřítomných krizí jsme už možná trochu unavení a máme tendenci brát je jako nutný kolorit doby, ve které žijeme, nebo jako součást mediální hry, kterou nebereme úplně vážně. Zkusme si ale na chvíli (přibližně dvě minuty, které trvá přečíst tenhle příspěvek) pohrát s myšlenkou, že tu je přinejmenším ještě jedna krize, která si zaslouží naši pozornost a o které se přitom v médiích nemluví: krize péče.
Máte prarodiče, kteří se o sebe už nedokážou postarat a pro které jste se snažili zařídit místo v domově pro seniory nebo pečovatelskou službu? Pak pravděpodobně potvrdíte, že sehnat v dohledné době pro své blízké cenově i místně dostupnou péči je záležitost mnoha hodin googlování, telefonování, nervů z toho, jak to celé dopadne. Následně to s sebou nese značné finanční výdaje.
Jste single máma, která potřebuje pracovat, aby uživila svou rodinu, a potřebujete hlídání pro své malé děti? Jesle jste spíš nesehnala, školku při troše štěstí ano, a musíte buď pracovat po nocích, nebo si zařídit práci, při které můžete mít dítě u sebe (třeba rozvážení balíků). Anebo se musíte spolehnout na pomoc své rodiny.
Máte nějaký druh zdravotního hendikepu, kvůli kterému potřebujete dopomoc při obstarání základních potřeb? Z příspěvků státu si nemáte šanci zaplatit mnoho a jste závislí na péči své rodiny.
Tyto individuální zkušenosti, které má ale vpodstatě každý z nás, prozrazují dvě věci: Za prvé, že péče je naprosto základní a neopominutelnou součástí života. Za druhé, že stávající organizace péče má k ideálu opravdu daleko.
Rozšíříme-li pak tuto „uživatelskou“ perspektivu o perspektivu systémovou, vyvstane před námi opravdu problém s parametry krize:
- Celý sektor zdravotní i sociální péče je finančně podhodnocený.
- Pracovní podmínky sociálních pracovníků/ic i lidí v nelékařských profesích jsou tristní – dlouhé směny, nízký plat, minimum prostoru pro sebepéči, která chrání před vyhořením.
- Lidé žijící na periferiích mají radikálně horší přístup k péči než lidé žijící v centrech.
- Populace stárne a poptávka po systému péče, který už teď „jede z podstaty“, bude čím dál větší.
- Zatímco o vzdělávacím systému se diskutuje horlivě a existují strategické úvahy o tom, kam a jak se chceme dostat, debata, natož pak vize týkající se systémů péče v Česku chybí a celý kolos funguje spíš setrvačností a bez výraznějších pokusů o změnu.
Z těchto důvodů je péče součástí témat, o kterých je nezbytné se v souvislosti s „resetem“ bavit. Diskuze nad tím, jakou péči pro sebe a své blízké známe a jakou péči bychom si přáli nebo o ní dokonce snili, pak pravděpodobně nepovede jen k lepší dostupnosti a zkvalitnění konkrétních zařízení a služeb, ale i k obecnějším úvahám nad tím, jak moc je pro nás péče důležitá a kde všude chceme pojímat naše činění jako péči. Zda si umíme představit péči jako něco, co charakterizuje náš vztah k sobě a k naší rodině, a co to znamená a jaké by to pro nás znamenalo důsledky, jestli je péče typ vztahu, o který se chceme snažit v našem sousedství, anebo jestli chceme péči vztahovat i ke krajině a přírodě nebo ke generacím, které přijdou po nás.