Pokud má demokracie obstát před současnými výzvami, nesmí být založená jen na parlamentu a dalších institucích, ale na zapojení lidí do rozhodování o vlastních životech. K nim patří i otázky práce, bydlení nebo energetiky a životního prostředí.
Slovem demokracie se v dějinách zaštiťoval kde kdo. Je to pojem, o němž se vášnivě diskutovalo, o jehož vlastnictví se zápasilo a jehož význam byl leckdy pořádně napínán. Často až k prasknutí. Po pádu diktátorské vlády komunistické strany v roce 1989 se z pochopitelných důvodů představa funkční demokracie formovala do velké míry v opozici k minulému režimu. Ke slovu demokracie se postupně pevně přimkl přívlastek liberální a důraz byl kladen především na demokratickou povahu státních institucí. Ústava, právní stát a vyvážený systém dělby moci zabraňují tomu, aby se příliš mnoho moci shromáždilo v jedněch rukou.
Dobře vystavěná architektura institucí je jistě něco, co demokracie potřebuje. Stačí to ale? V devadesátých letech prosazoval Václav Klaus názor, že bychom demokracii měli dokonce na tyto instituce omezit. O politice mají rozhodovat volení zástupci a ostatní způsoby promlouvání do věcích veřejných skrze různé formy občanské společnosti jsou zbytečné nebo dokonce nebezpečné (Václav Klaus byl jeden z prvních, který označoval ekologické aktivisty za ekoteroristy). O důležitých věcech, které se týkají všech, má rozhodovat parlament, zbytek je možné přenechat ekonomické soutěži a tržním vztahům.
Podobné pojetí demokracie mohlo lidem vyhovovat z více důvodů. Politiky samozřejmě chránilo před tlakem občanské společnosti, pro spoustu občanů mohlo ale být úlevné vměstnat politiku do účasti ve volbách, a udržet ji tak v dostatečné vzdálenosti od svých osobních životů. To je nakonec něco, co část lidí považovala na minulém režimu za nejhorší: strana se míchala do toho, kdo může co říkat, kdo co bude studovat, kam kdo může cestovat nebo dokonce, kdo může poslouchat jakou hudbu. Ve světle této zkušenosti se demokracie vtělila do pojetí minimální svobody jako ochrany před vlivem velké politiky na vlastní život.
Toto vnímání má ale i své slabé stránky a ty se začínají ukazovat čím dál jasněji. Oslabení občanské společnosti a posílení tržních vztahů vytvořil propletence ekonomicko-politických elit, které ohrožují samotnou podstatu dělby moci, na němž polistopadová demokracie stála. Volná ruka trhu, která měla chránit jedince před poručnictvím státu, sama neúměrně zasahuje do životů sta tisíců lidí – skrze neregulovaný byznys s dluhy nebo spekulaci s bydlením, jež vystavuje tu nejintimnější oblast lidského života, jako jsou například domovy, nekontrolovatelným pohybům na finančních trzích.
Navíc přicházejí výzvy jako klimatická krize nebo pandemie covidu, které nám bolestně připomínají, že žijeme ve společném světě, a jejichž řešení vyžaduje zapojení celé společnosti. Ta toho ale najednou není schopná. Politizace každodenních životů, nutnost řešit otázky toho, jak můj život ovlivňuje ostatní lidi, jako by byly porušením svobody ze strany politiky. Tím spíše, že řada lidí má oprávněný pocit, že řešení současných krizí jsou nastavena tak, že dopadají na ty slabší.
Jak by tedy měla demokratizace naší společnosti vypadat? Myslím, že je třeba se při přemýšlení o politice vymanit z falešných alternativ, které proti sobě staví stát na jedné straně a jedince a jeho zájmy na straně druhé. Demokracie je totiž především vláda lidí a způsob správy jejich společného světa. K oživování demokracie tedy nestačí nalézt slušné politiky nebo vymyslet lepší volební systém, ale předně posílit kontrolu lidí nad vlastními životy a rozšířit oblasti, o kterých lidé mohou společně rozhodovat.
Právě to je jeden z prvních problémů. Aby lidé měli motivaci zapojovat se do demokratických procesů, musí vidět, že to má skutečný dopad na jejich životy. Proč se organizovat na místní úrovni, když lidé mohou rozhodovat maximálně o barvě laviček v parku, protože zbytek města patří developerům a spekulantům? Spojit otázku demokracie s otázkami ekonomiky a vlastnictví je pro zdraví společnosti nezbytné. Problematika vlastnictví by tak měla být silněji přítomná i v diskusi o budoucnosti bydlení nebo energetiky.
Budou energetické zdroje spravovat bývalí uhlobaroni nebo se dostanou do rukou komunit a družstev, které zisky nasměrují zpět do místních společenství? Budou o podobách měst rozhodovat lidé, kteří v nich žijí, nebo ti, kdo v nich vlastní investiční byty?
Odpůrci demokracie často poukazují na to, že lidé jsou hloupí a nevzdělaní, a mohou tak do politiky promlouvat jen stěží. Otázkou však je, co je příčinou a co důsledkem. Samotné úsilí o demokratizaci společnosti je nakonec nejlepší školou demokracie. Musíme hledat způsob, jak se přitom spojit s druhými lidmi, jak hledat společné zájmy, jak si společně naslouchat a jak všechny zapojit. Jak docenit místa, kde jsou lidé navzdory atomizaci společnosti stále schopní vzájemně hovořit, ať už jde o politické strany nebo třeba skaut, zahrádkářská kolonie, církevní společenství nebo odbory.
Když se vrátíme zpět k roku 1989 a připomeneme si tužby a očekávání lidí zapojených do tehdejšího revolučního procesu, možná zjistíme, že mají k takovému pojetí demokratické politiky blíž, než si myslíme. Jak připomíná ve své knize Revoluce s lidskou tváří historik James Krapfl, kromě požadavků svobodných voleb a zrušení vedoucí úlohy KSČ ve společnosti se lidé zasazovali o ekologická témata, ale také o ustavování nezávislých odborů a posílení demokracie na pracovišti nebo o narovnávání společenských a ekonomických privilegií.
Jakub Ort je výzkumník z organizace Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci
**
Foto Casa Thomas Jefferson on Flickr, CC